Přihlásit se k odběru novinek
Pošlete mi Váš e-mail, na který Vám můžu posílat novinky, aktuality a jiné relevantní informace související s mou činností. Pokud se budete chtít odhlásit, jednoduše mi to sdělíte e-mailem a já Vás neprodleně odhlásím
BRÝLE – ČOČKY
Zraku mých klientů se věnuji s maximální
péčí, Tomáš Lindovský
Dioptrické brýle
Na spokojenosti mých klientů mi skutečně záleží
Dioptrické brýle
Brýle jsou pomůcka pro korekci vidění, případně pro ochranu zraku.
Brýle obvykle sestávají z pevné obruby, do které jsou upevněny buď čočky umístěné před očima člověka pro vizuální korekci (dioptrické brýle) nebo průhledné zornice pro oční ochranu. Moderní brýle jsou obvykle posazeny plastovými sedýlky na nosu a stranicemi s obvykle plastovými koncovkami za boltce uší, které by měly kopírovat. Dioptrické brýle slouží ke korekci krátkozrakosti nebo dalekozrakosti, případně v kombinaci s korekcí vad oka jako je například astigmatismus. Míra korekce vidění čočkami se vyjadřuje prostřednictvím optické mohutnosti v dioptriích.
Dioptrické brýle
V případě dioptrických brýlí se rozlišují čočky na optickém základě:
- rozptylné – pro korekci krátkozrakosti
- spojné – pro korekci dalekozrakosti
- cylindrické, resp. torické (mají různou úroveň korekce v různých rovinách; mohou být v součtu spojné, rozptylné i kombinované) – pro korekci astigmatismu
- bifokální (mají různou lámavost v horní a dolní části skla; mohou být spojné, rozptylné i kombinované, dolní segment mívá každopádně vyšší plusovou dioptrickou sílu) – pro korekci dosavadní vady kombinované s presbyopií nebo při velmi silné vadě
- trifokální (jako bifokální, ale je přidán ještě třetí segment pro střední vzdálenost) – např. pro kompenzaci afakie
- multifokální (podobný princip jako bi- a trifokální, ale změna lámavosti skla je plynulá; viz též níže)
Většina brýlových čoček je konkávkonvexní nebo konvexkonkávní (tj. z přední i zadní strany jsou prohnuté stejným směrem, ven od oka), ale velmi silná skla mohou být z některé strany rovná (plano) nebo i bikonkávní, resp. bikonvexní. Extrémně silné brýlové čočky často nevyplňují celou obroučku a jsou vybroušeny v prstenci okolního skla; takové se nazývají lentikulární a v případě rozptylek někdy myodisky.
Materiál čoček
Čočky brýlí, původně vyráběny pouze ze skla, jsou dnes vyráběny i z různých druhů plastů, především CR-39 (nejpoužívanější), dále Trivexu a polykarbonátu. Tyto materiály snižují riziko rozbití, čočky z nich vyrobené mají nižší hmotnost než skleněné čočky, nevýhodou je měkkost materiálu (plastové čočky jsou snáze poškrábatelné). Některé materiály používané při zhotovování korekčních čoček mají větší index lomu, což je užitečné při výrobě čoček se silnějšími dioptriemi (stejné optické mohutnosti brýlové čočky lze dosáhnout použitím menšího množství materiálu – výsledkem je tenčí a tudíž estetičtější korekční pomůcka). Na většinu plastů lze aplikovat tzv. tvrzení, čímž se zajistí větší odolnost čočky vůči mechanickému poškození (nejčastěji je používán tvrdoelastický lak nanesený na obě strany čočky). Pokrytí hydrofobní vrstvou zajišťuje nesmáčivost čočky a díky velmi hladkému povrchu též snazší čištění. Lipofobní úprava zajistí větší odolnost proti zašpinění čoček mastnotou, např. otisky prstů. Antireflexní vrstva snižuje odrazivost čoček ze všech materiálů (včetně minerálního skla), výsledkem je menší odrazivost ploch čočky a tím i její větší propustnost pro viditelné světlo za stejných světelných podmínek (bez úprav mají korekční čočky světelnou propustnost méně než 93 %, s kvalitní antireflexní úpravou lze dosáhnout propustnosti čočky přes 99 %). Výhody pro nositele brýlových čoček s antireflexní úpravou jsou menší únava očí při umělém osvětlení, práci na počítači a sledování televize, lepší vidění při (zejména večerním) řízení motorových vozidel, navíc jde nositeli lépe vidět do očí, což má nezanedbatelný efekt na vzhled a přímou komunikaci.
Čočky CR-39 mají vysoké Abbeovo číslo (V=59,3) a jejich index lomu činí 1,5.
Polykarbonátové čočky jsou lehké, velmi tenké a díky svým vlastnostem jsou vhodné k osazení zejména vrtaných obrub (jsou mnohem odolnější proti nárazu než CR-39, jsou ovšem křehčí než trivexové čočky). Díky velmi nízkému Abbeovu číslu (V=31) a indexu lomu o hodnotě n=1,59 mají polykarbonátové čočky citelně horší optické vlastnosti (především vysokou odrazivost a větší barevnou vadu), aplikace antireflexu je téměř nezbytností.
Trivexové čočky díky absenci vnitřního pnutí svou odolností předčí čočky polykarbonátové. Díky vyššímu Abbeovu číslu (V=43-45) má Trivex i výrazně lepší optické vlastnosti, není však tak tenký (index lomu n=1,53).
Zvláštní typy čoček
Multifokální (též progresivní) čočka má v různých místech různou ohniskovou vzdálenost, používá se ke korekci presbyopie (stařecké vetchozrakosti), pomocí těchto brýlí je možné s jedněmi brýlemi vidět jak do blízka tak do dálky. Známy jsou však i případy, kdy multifokální brýle slouží jen jako brýle čtecí (“bez dioptrií na dálku”, odpadá poté hledání a neustálé sundavání a nandavání čtecích brýlí) nebo naopak pouze jako brýle na dálku (“bez dioptrií na blízko” – využitelné pro staršího myopa, který má již problémy s přeostřováním na blízko v brýlích na dálku). Předchůdcem multifokálních čoček jsou čočky bifokální (dvouohniskové, dělené – mají vlisovaný nebo vybroušený oddíl na blízko). Jejich vynálezcem byl Benjamin Franklin. Podle jejich tvůrce je odvozen název Franklinův bifokál – jde o čočky s oddílem na blízko, tvořícím celou spodní polovinu čočky (tedy ne jen malý srpek).
Asférické čočky jsou takové čočky, jejichž jedna strana nemá kulovou (sférickou) plochu. U silného svazku paprsků dochází při dopadu na větší lámavou plochu sférické čočky k nestejnoměrnému lomu paprsků. Výsledkem je zobrazení nikoliv bodu, ale rozmazané plošky (koma). Tento jev se nazývá sférická aberace. Asférická čočka svou konstrukcí (od středu ke kraji se mění strmost zakřivení jedné z ploch) tuto vadu zčásti nebo úplně eliminuje, zároveň částečně snižuje aberaci chromatickou. Pro uživatele není rozdíl patrný co se kvality visu týče, nicméně asférická čočka je schopna alespoň částečně eliminovat nepříjemné průvodní jevy nošení brýlí: velké či malé oči za silnějšími skly a samotnou tloušťku skla (asféra je plošší než čočka sférická při stejné optické mohutnosti a indexu lomu). I tento typ čoček má však svá úskalí, je zapotřebí preciznějších měření, než je tomu u čoček sférické konstrukce. Velmi záleží na zakřivení a inklinaci očnic brýlí, neboť při špatném zaměření některého z parametrů (pupilární distance, osa otáčení, inklinace…) dochází k diskomfortu vidění, např. deformace obrazu při pohledu stranou, bolesti hlavy atd. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Br%C3%BDle
Dioptrie
Dioptrie je jednotka optické mohutnosti sférické čočky nebo zakřiveného zrcadla, definovaná jako převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti. Má tedy rozměr m-1. Používá se hlavně v oční optice. V mezinárodní soustavě SI není uvedena a nemá mezinárodně stanovenou zkratku; často se však používá zkratka dpt nebo D.
Příklad: čočka s ohniskovou vzdáleností 1 m má optickou mohutnost 1 dioptrie, čočka s ohniskovou vzdáleností 0,2 m má mohutnost 5 dioptrií atd. Výhoda údaje v dioptriích místo ohniskové vzdálenosti spočívá v tom, že pro tenké na sebe přiložené čočky platí, že jejich souhrnná optická mohutnost se přibližně rovná součtu mohutností jednotlivých čoček. Mohutnosti spojných čoček se přitom počítají jako kladné, rozptylných jako záporné. Toho se využívá při výpočtu přídavných (korekčních) čoček.
Zdravé lidské oko má v klidovém stavu optickou mohutnost asi 60 dioptrií, což odpovídá ohniskové vzdálenosti asi 17 mm. Tato mohutnost se při zaostřování na blízko může v mládí měnit až o 20 dioptrií, v dospělosti asi o 10 a od 50 let věku už jen nepatrně. Tento nedostatek se koriguje brýlemi nebo očními čočkami, a to při krátkozrakosti (myopii) rozptylnou čočkou, při dalekozrakosti (hypermetropii) spojnou čočkou. Běžné korekce se pohybují v rozsahu 1 – 3 dioptrií, pro těžší vady až 20 dioptriemi.
Slovem Dioptrice označil Johannes Kepler svůj spis o geometrické optice, název dioptrie navrhl francouzský oční lékař F. Monoyer roku 1872. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dioptrie
Nabízím i brýlové čočky vhodné pro speciální příležitosti
Máte pocit, že Váš zrak není co býval? Nezoufejte a prostudujte si možnosti zlepšení Vašeho vidění v určitých situacích na stránkách: Nabídka – Dodavatelé
Kontaktní čočky
Nabízím Vám širokou škálu služeb
Kontaktní čočky
Kontaktní čočka je moderní optická zdravotní pomůcka určená k nasazení přímo na oční rohovku. Slouží především ke korekci optických vad zraku, jako jsou krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus nebo presbyopie, jelikož někdy zrak nefunguje tak jak má, tzn. že světelné paprsky by měly do oka vstupovat panenkou a měly by být zaostřeny rohovkou a čočkou, ale již se tomu tak nestane.[1] Čočka ohýbá světlo, které jí prochází. Tak převrací obraz a zaostřuje jej na sítnici. Mozek potom převrací obraz do správné polohy. Když obraz nedopadne do správného bodu na sítnici, je rozmazaný.[2] Také má funkci ochrannou při některých očních onemocněních, nebo kosmetickou v případě změny barvy oka při použití barevné kontaktní čočky.
Prostřednictvím zrakového ústrojí přijímá člověk asi 80% všech informací. V dnešní době jsou tedy kontaktní čočky velmi využívané a ulehčují běžný život, jelikož brýle si např. do bazénu nevezmete.[3]
Kontaktní čočky existují již od konce 19. století, za několik desítek let se ale díky modernějším technologiím značně změnily. Dají se dělit podle mnoha kritérií. To nejzákladnější dělení je dělení podle materiálu na dvě velké skupiny – tvrdé a měkké kontaktní čočky. Dále např. podle doby nošení, tedy jak dlouho lze jednu čočku používat, a četnosti výměny – jak často se z oka musí vyjímat, jestli ji lze nosit jen přes den nebo kontinuálně i přes noc.[4]
Historie kontaktních čoček
Éra kontaktních čoček se započala v roce 1887 výrobou první tvrdé kontaktní čočky ze skla. Postupem času byl tento model skleněné čočky vylepšován, např. podle odlitku rohovky, aby čočka na oku lépe seděla, později se skleněné kontaktní čočky vyráběly přímo na míru pacientovi. Po vynálezu plexiskla v roce 1933 se kontaktní čočky začaly vyrábět i z tohoto lehčího materiálu (PMMA), což napomohlo k lepší centraci čočky na oku, než jak tomu bylo doposud s těžšími skleněnými čočkami.
V letech 1952–1955 v Československu pracovali na vývoji vhodných polymerů Otto Wichterle, tehdejší profesor na VŠCHT v Praze, a Drahoslav Lím, jeho nejlepší žák a asistent. Dodnes se traduje historka objevu polymeru pro kontaktní čočky, jak počátkem roku 1955 Lím nestihl dokončit práci, kterou si pro ten den určil, a svůj syntetizovaný produkt nedodělal a pospíchal na vlak domů, do Senohrab. Druhý den ráno zjistil, že směs se přes noc změnila v měkkou průhlednou hmotu. Tak vznikl základní materiál pro měkké kontaktní čočky. Pak již následoval patent na hydrofilní gel zvaný polyHEMA, který nesl číslo 91918 a datum 23. dubna 1955. V 60. letech následně Wichterle a Lím zavedli techniku výroby kontaktních čoček odstředivým litím. Tento výrobní postup výrazně snížil výrobní náklady na kontaktní čočky a umožnil jejich masové rozšíření.
V sedmdesátých letech se měkké i tvrdé čočky rozvíjely spolu s objevy nových materiálů:
- tvrdé čočky s novými plynopropustnými materiály,
- měkké čočky s dalšími vynalezenými, dokonalejšími polymery.
Tvrdé kontaktní čočky
PMMA (tvrdé, plynům nepropustné)
RGP (“rigid gas permeable”, neboli tvrdé plynopropustné)
Tvrdé kontaktní čočky jsou většinou určeny pro dlouhodobější nošení, např. roční.
Výhody
Hlavní výhodou tvrdých čoček je že mají stabilní tvar a jejich optické vlastnosti se při aplikaci na oko nemění. Tuhý materiál je mechanicky odolnější než měkký, životnost RGP čoček je až několik let. Údržba je jednoduchá a hlavně, v případě alergie na měkké kontaktní čočky lze úspěšně nosit RGP čočky. Jsou také schopné korigovat přirozeně nepravidelný tvar rohovky tím, že mezi povrchem čočky a rohovkou vzniká slzná čočka, která kompenzuje vady rohovky. Díky tomu poskytuje i obyčejná sférická tvrdá čočka dobrou úroveň vidění u lidí s astigmatismem nebo narušeným tvarem rohovky jako je keratoconus (vyklenutí rohovky).
Nevýhody
Tvrdé čočky (PMMA) nepropouštějí k rohovce žádný kyslík, proto se už dnes téměř nepoužívají. Při první aplikaci jsou tvrdé čočky často nepohodlné, uživatel si na ně musí postupně přivykat, někdy je nutné jejich tvar upravovat tak, aby zadní plocha čočky přesně kopírovala rohovku a čočky dobře “seděly”. Jejich cena je obvykle vyšší než u měkkých čoček.
Měkké kontaktní čočky
hydrogelové
silikon-hydrogelové
hybridní (střed jsou RGP čočky, okraj je měkký)- používají se málo
Od roku 1999 jsou některé druhy silikon-hydrogelových kontaktních čoček s vysokou propustností pro kyslík schváleny pro prodloužené nošení, tedy pro nošení i přes noc, pro delší než denní. Dnes (2020) se tento režim nošení nedoporučuje, protože při dlouhodobém nošení je vyšší riziko komplikací.
Výhody
Výhodou měkkých kontaktních čoček je hlavně pohodlné nošení, snadná aplikace a příznivá cena. Silikon-hydrogelové kontaktní čočky mají vysokou propustnost kyslíku, která zajišťuje dobré dýchání rohovky, na druhé straně mají oproti hydrogelovým čočkám často horší smáčenlivost, vyšší tuhost a tendenci k tvorbě lipidických usazenin.
Nevýhody
Měkké kontaktní čočky jsou z „náchylnějšího“ materiálu, který se nošením rychle zanáší. Je třeba je pravidelně měnit, protože se na nich tvoří lipidové, bílkovinné a další usazeniny ze slzného filmu. Nesprávným výběrem čočky, nedodržováním režimu nošení (přenášením) a zanedbáváním péče mohou nastat komplikace, zejména zánět spojivek či neovaskularizace rohovky.
Použití při zrakových vadách
Jednotlivé oční vady mají specifické souvislosti s použitím kontaktních čoček:
- krátkozrakost
- dalekozrakost
- astigmatismus – záleží na úhlu pootočení měkké čočky na rohovce, bývá jen několik málo správných poloh (dvě, jediná).
presbyopie - keratoconus (vyklenutí rohovky)
Denní režim nošení
Čočka by měla být na oku nasazena max. 16 hodin denně (u některých modelů je tato doba vzhledem k nízké propustnosti pro kyslík omezena i na 10 hodin). Kontaktní čočka s denním režimem nošení se ráno nasadí do oka a večer uloží do roztoku pro opětovné nasazení druhý den.
Režim prodlouženého nošení
Prodlouženého nošení je povoleno u některých kontaktních čoček, které se nosí v denním režimu a mají vysokou propustnost pro kyslík. Čočky s prodlouženým režimem nošení se dají nosit i přes noc, ale maximálně 6 dní v kuse. Zároveň se tímto nošením zkracuje celkový čas použitelnosti čočky (např. u měsíčních se o týden zkrátí).
Kontinuální nošení
Kontaktní čočky pro kontinuální nošení je možné nosit přes den i noc celou dobu jejich použitelnosti (např. měsíční 30 dní a nocí nepřetržitě). Toto nošení by určitě mělo být schváleno očním odborníkem, nevyhovuje každému oku.[8]
Četnost výměny
Četnost výměny určuje, jak dlouho je jedna kontaktní čočka použitelná, kolik dní je možné ji nosit.
Měkké kontaktní čočky mají různé životnosti:
- denní – ráno se nasadí a večer vyhodí,
- čtrnáctidenní a měsíční – každý večer se z oka vyjímají a vkládají do roztoku na kontaktní čočky pro desinfekci a opětovné získání vlhkosti (pokud nejsou pro kontinuální nebo prodloužené nošení).
- Konvenční čočky čtvrtletní nebo i roční se dnes používají méně s ohledem na náročnější údržbu.
Tvrdé kontaktní čočky propustné pro plyny jsou velice trvanlivé, mohou vydržet i několik let bez výměny.
Péče o čočky
Péčí o čočky se označuje jejich čištění, desinfekce případně lubrikace a udržování smáčenlivosti, a to pomocí speciálních roztoků. Péče o čočky je nutná při nošení všech typů čoček kromě čoček jednodenních.
Znehodnocování čoček
Vlivem nošení se na kontaktních čočkách postupně usazují vápenaté, bílkovinné, lipidické a jiné sedimenty, ve kterých mohou růst mikroorganismy. Proto je nutné čočky řádně čistit vhodnými roztoky, který z nich odstraní sedimenty a vydesinfikují je.
Druhy roztoků
Čočky se čistí speciálními roztoky, jejichž složení zajišťuje čištění, desinfekci, hydrataci a případně i lubrikaci. Různé značky roztoků se liší svým složením, všechny však musí být sterilní, mít vhodné pH a tonicitu. Bez zvlhčování roztokem by kontaktní čočky vyschly.
Peroxidový roztok
Peroxidový roztok je stabilizovaný 3% roztok peroxidu vodíku. Účinek peroxidického roztoku spočívá v tom, že při kontaktu peroxidu s katalyzátorem, který je buď na dně speciálního pouzdra, nebo se přidá ve formě tabletky či jiného roztoku, se peroxid rozkládá “bublá” na vodu a atomární kyslík. Ten má silné oxidační účinky a zároveň čočky desinfikuje i čistí. Čočky je třeba nechat v pouzdře s roztokem minimálně několik hodin, dokud neskončí reakce. Jinak hrozí poleptání oka.
Čištění čoček
Před vyjmutím čoček z očí je třeba si omýt ruce a vylít použitý roztok z pouzdra. Obě misky pouzdra na kontaktní čočky by pak měly být vymyty roztokem a naplněny novým roztokem. Po vyjmutí čoček z očí se doporučuje položit je na dlaň, kápnout na ně pár kapek roztoku a promnout je prstem. Pokud by čočky kvůli nevhodnému uložení oschly, je třeba je opatrně znovu hydratovat.
Péče o pouzdro
Pouzdro na kontaktní čočky je rovněž potenciálním zdrojem bakterií a plísní. Nedoporučuje se pouzdro čistit jiným prostředkem než roztokem na čočky. Pouzdro je vhodné měnit spolu s čočkami. Nedoporučuje se ani voda z vodovodu, která může obsahovat bakterie.
Barevné kontaktní čočky
Barevné kontaktní čočky slouží ke změně barvy vaší duhovky. Jsou oblíbené u mladší generace, kdy se používají hlavně jako kosmetická pomůcka, dokáží upoutat pozornost k vašemu obličeji a také unavené oči vypadají s barevnými čočkami svěžejší. Barevné kontaktní čočky lze také nosit, pokud má nositel nepravidelně zabarvenou či zjizvenou duhovku, protože dokáží tuto vadu dokonale zakrýt. Změna barvy vaší duhovky je velmi rychlá a přitom dokáže úplně změnit váš vzhled. Barevné kontaktní čočky se vyrábí dioptrické i nedioptrické, takže ani nositelé brýlí či klasických kontaktních čoček nejsou o tuto možnost připraveni. Barevné kontaktní čočky se většinou vyrábí se zakřivením 8.60. Průměr bývá obvykle větší než u standardních čoček a výjimkou nejsou ani čočky, které mají průměr přes 15mm. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/
Kontaktn%C3%AD_%C4%8Do%C4%8Dka
Sluneční brýle
Nabízím Vám širokou škálu služeb
Sluneční brýle
Už římský císař Nero se díval na zápasy přes sklo smaragdu, aby mu světlo nepodráždilo zrak. Světlo vadilo i Eskymákům, když se odráželo od sněhu do jejich zraku. Jako ochranu vymysleli proříznutý kousek kůže s otvory. Číňané a někteří soudci nosili tenké destičky z šedého křemene. Ani ne tak kvůli ochraně jako proto, že chtěli působit tajemně.
První tmavé čočky navrhnul v polovině 18. století James Ayscough. Málokdo tehdy věřil, že tmavá skla chrání zrak. Brýle vůbec byly považovány za šerednou zdravotní pomůcku. Teprve ve 20. letech 20. století se stalo nošení brýlí módní záležitostí.
Klasické tmavé sluneční brýle vymyslel Američan Sam Foster. Napadlo ho, že pomocí tmavých skel se lidé konečně budou moci dívat do slunce. Prodej jeho brýlí brzy odstartoval davové šílenství a neobešly se bez nich ani celebrity jako např. James Dean. V šedesátých letech se nosily brýle podobné leteckým brýlím amerických pilotů. Brýle se zdraví prospěšněšným UV filtrem se začaly vyrábět až v roce 1937. Jakmile se lidé dozvěděli, že tyto skla chrání zdraví, začali je kupovat ve velkém.
Sluneční brýle dnes
Víte o tom, že tmavé brýle bez UV filtru jsou dokonce zdraví škodlivé? Umožňují totiž proniknout škodlivým slunečním paprskům ještě více než kdybyste brýle neměli žádné. Naproti tomu kvalitní brýle s UV filtrem chrání zrak před poškozením a kůži okolo očí před tvorbou vrásek.
Sluneční brýle jsou skvělým módním doplňkem, ale především důležitou pomůckou při ochraně zraku před škodlivým UV zářením. UV záření může vyvolat nepříjemný zánět spojivek nebo poškodit oční rohovku. Proto je velmi důležité vybrat vhodné brýle s kvalitní UV ochranou. Tmavé brýle bez UV ochrany mohou našemu zraku uškodit více, než kdybychom nenosili brýle žádné. Informace o UV filtru bývá uvedena na stranici brýlí společně se symbolem CE, který vyznačuje splnění evropských norem. Označení UV400 znamená, že dané brýlové čočky jsou nepropustné pro světlo o vlnových délkách menších než 400nm. Tyto škodlivé vlnové délky nejsou okem pozorovatelné, proto vidění zůstává neovlivněno, ale Vaše oči jsou chráněny proti UV záření.
Zabarvení brýlových čoček (skel)
Nejvhodnější barva brýlových skel je zvolena podle účelu slunečních brýlí. Mezi nejčastěji používané barvy patří šedá, hnědá a tmavě zelená. Tyto barvy nejméně ovlivňují barevné vnímání a jsou proto pro většinu uživatelů nejkomfortnější. Je možné, ale vyrobit i čočky jiných barev, například růžové, modré, oranžové či žluté.
Dále je možno zvolit intenzitu zabarvení, která určuje, kolik procent barvy daná čočka obsahuje. Při tzv. gradientním zabarvení je horní část čočky tmavší a barva plynule přechází směrem dolů do světlejšího odstínu.
UV filtr
Sluneční brýle lze rozdělit do 5 stupňů dle kategorie slunečního filtru. Každé číslo označuje propustnost světla. Čím je číslo vyšší, tím brýlové čočky propouští méně světla a jsou tmavší.
Kategorie 0 – propustnost světla 80-100%
Bezbarvý nebo velmi světlý filtr vhodný do slabého slunečního záření, jako ochrana proti prachu a větru nebo jako módní doplněk.
Kategorie 1 – propustnost světla 43 – 80%
Světlý filtr vhodný do slabšího slunečního záření nebo jako ochrana proti prachu a větru.
Kategorie 2 – propustnost světla 18 – 43%
Středně tmavý filtr vhodný do středně silného slunečního záření a pro běžné nošení.
Kategorie 3 – propustnost světla 8 – 18%
Tmavý filtr vhodný pro intenzivní sluneční záření na pláži nebo ve městě.
Kategorie 4 – propustnost světla 3 – 8%
Velmi tmavý filtr vhodný pro velice intenzivní sluneční záření zejména u moře nebo na horách, není vhodný pro řidiče motorových vozidel. Zdroj: Wikipedie
Historie brýlí
Nabízím Vám širokou škálu služeb
Historie brýlí a brýlových čoček
První písemní zmínka o potřebě korekce zhoršujícího se zraku pochází z období kolem roku 100 před naším letopočtem. Nacházíme ji v listě napsaném významným Římanem, který v něm vyjadřuje svou frustraci a beznaděj nad svým věkem a problémy z toho plynoucími.
Za svůj nejvážnější problém považuje zhoršující se zrak. Ten se mu zhoršil natolik, že se musel úplně spoléhat na své otroky, co bylo pro muže jeho postavení nepřijatelné.
První důkaz o použití korekční pomůcky však pochází až z let kolem roku 4 před naším letopočtem. Jednalo se o kouli naplněnou vodou, která poskytovala zvětšení a pomocí ní pří Seneca – římský tragéd, přečetl všechny knihy, které se v tom období nacházeli v Římě. Dalším významným Římanem, který používal korekční pomůcku, byl císař Nero. Ten si při sledování gladiátorských zápasů dával před oko smaragd, jehož zelená barva filtrovala sluneční záření a poskytovala mu tak ochranu před poškozením zraku slunečným zářením. V jeho případě však nešlo o korekční pomůcku v pravém slova smyslu, ale spíš o předchůdce dnešních slunečních brýlí.
Čtecí kámen
Kolem roku tisíc našeho letopočtu vznikli tzv. „čtecí kameny“. Jednalo se o sférické sklo, které se pokládalo na čtený text. Dnes je známe převážně pod pojmem lupy a jsou pokládané za první zvětšovací pomůcku.
Za první, skutečně doložené důkazy o vzniku brýlí pokládáme až dokumenty pocházející ze 13. století. Hlavním dokumentem potvrzující tenhle fakt je dílo Angličana Rogera Bacona „Opus majus“ z roku 1267. V tomto díle se dozvídáme, že staří lidémůžou vidět písmena opět dostatečně velké použitím skleněných kulových segmentů.
Tenhle poznatek proto můžeme považovat za první důležitý krok ke vzniku brýlí. Jméno a místo vzniku brýlí však doposud neznáme. Většina historiků se však přiklání k teorii, že brýle vznikli v Benátkách nebo ve Florencii v letech 1285 – 1289. Většina historiků se však přiklání k teorii, že brýle vznikli v Benátkách nebo ve Florencii v letech 1285 – 1289. Tuhle teorii podporuje i několik dochovaných dokumentů. Například v rukopisu z roku 1289 „ Traite de con uite de la famille“ se jeho autor Ital Popoze vyjádřil, že pokud by nebyly vynalezeny brýle tak by nemohl ve svém pokročilém věku číst a psát. Z dokumentu taky vyplývá, že brýle byly vynalezeny nedávno, co skutečně podporuje teorii, že brýle museli skutečně vzniknout někdy mezi roky 1268 – 1289. Významným dokumentem je taky výnos Vysoké rady města Benátek z roku 1301, ve kterém je uvedené, že bylo zakázané nahrazovat křišťálové sklo pro brýle sklem obyčejným pro jeho nevyhovující vlastnosti. Teorii, že brýle vznikli někdy mezi roky 1268 – 1289 podporuje i další dochovaný dokument pocházející z roku 1306. V něm mnich Giordano da Rivalto z Pisy zaznamenal, že od vynálezu brýlí, jednoho z nejužitečnějších vynálezu světa neuplynulo ještě ani dvacet let. Zápis o prvém samostatném výrobci brýlí pochází z roku 1305 a jeho jméno bylo Alexandr della Spina. V tomhle období byly brýle zhotovovány z plankonvexních (plankonkávních) kulových segmentů, broušených ze skla nebo křišťálů. První brýle ještě neměly stranice a proto se musely přidržovat mezi okem a písmem. Brýlové skla se začala vkládat do obroučky až později. Nejdřív se vkládaly do jedné a později do dvou obrouček (očnic) spojených můstkem. Můstek měl tvar otočeného písmene „V“ a spájel dvě samostatná skla osazené v obroučce. První obroučky byly vyrobeny z kostí, později se začali požívat i jiné materiály jako například železo, stříbro, zlato, rohovina, kůže, želvovina nebo dřevo. Tyto brýle bylo nutno přidržovat před nosem.
První brýle zachycené umělcem
První brýle zachycené umělcem pocházejí z roku 1352, čeho důkazem jsou malby Tommasa da Modenu. Jedná se vlastně o soubor fresek, na kterých jsou zobrazení dva bratři, kteří čtou nebo opisují rukopisy. Jeden drží v ruce lupu, ale druhý má na nose nasazené brýle. Od momentu vynalezení brýlí existoval problém jejich přichycení na hlavu. S tímhle problémem si vynálezci lámali hlavu téměř 350 let.
V průběhu těchto let se brýle upevňovali ke klobouku, skřipcem na nos, přivazovaly se tkaničkami přes zátylek, nebo byly tkaničky vedeny za uši a na koncích měly závažíčka. Postupně se začaly dělat brýle s pevnými straničkami, no ty nebyly zahnuté za ušima, ale přítlakem držely po straně hlavy. S pokusy přichycení brýlí pomocí pásků kovu jdoucích k uším se začalo až v 17. století. K rozvoji tohohle typu uchycení přispěli i španělští a italští misionáři, kteří přinesli do Evropy model brýlí vyrobených v Číně. Tyto brýle obsahovali malé keramické nebo kovové pásky připojené k očnicím. V roce 1730 pak na základě těchto brýlí sestrojil londýnský optik Edward Scarllet brýle se straničkami, které se upínaly za ušima. Tyto brýle se pak rozšířily po celém kontinentě.
V roce 1752 vylepšil James Ayscough traničky vynalezené Edwardem Scarlettem. Šlo o straničky vyrobené ze dvou pásků kovu, které se stejně jako straničky před tím upínaly za ušima. Rozdíl byl však v tom, že straničky vyrobené Ayscoughem byli skládací. Tenhle systém se používá dodnes. Čočky byly vyrobeny s tenkého čirého skla. Ayscough si také všiml, že bílé světlo procházející přes čočky často způsobuje potíže. Proto začal čiré čočky nahrazovat zelenými, nebo modrými skly. Můžeme tedy říct, že Ayscough byl významný nejen vynálezem skládajících straniček, ale také ho můžeme považovat za jednoho s prvních, kteří vynalezli brýle sloužící k ochraně před slunečním zářením. V tomto období vznikají také ve Španělsku první barevné čočky zásluhou Pabla Mingueta . Šlo o čočky tyrkysové, zelené nebo žluté.
Brýle se postupem času dostaly také do Ameriky. Výraznou zásluhu na tom mněli hlavně evropští kolonizátoři, kteří začali s brýlemi obchodovat. Tyto brýle však byli příliš drahé. V roce 1700 stály zhruba 200 dolarů. V roce 1780 vynalezl Benjamin Franclin první bifokální čočky. Jak se sám vyjádřil, k tomuto objevu ho přiměla vlastní lenivost. V průběhu cestování vlakem často psal nebo četl a taky obdivoval z okna okolní krajinu. To ho však neustále nutilo měnit brýle na dálku a na čtení. Jednoho dne ho napadlo, že kdyby přepůlil čočky na dálku a na blízko a zasadil je do očnic, získal by brýle, které by mohl používat na čtení i na dívání se na dálku. A tak vznikly první bifokální brýle. V roce 1825 vynalezl Angličan Sir George Airy první astigmatické brýle. O rok později pak John Hawkins sestrojil trifokální čočky. Vývoj brýlí a brýlových čoček prošel dlouhým vývojem, který neustále pokračujea světoví producenti přicházejí každoročně s novými a dokonalejšími typy brýlovýchčoček, které se liší od svých předchůdců lepším optickými i estetickými vlastnostmi. Zdroj: http://pan-optika.cz/historie-bryli-a-brylovych-cocek-1006/
Telefon
+420 608 904 055
Pinďova oční optika
Vážení klienti,
snažím se Vám poskytovat služby v nejvyšší možné kvalitě, proto s Vámi rád komunikuji, přijímám Vaše návrhy a podněty za účelem zlepšení mých služeb a případně také stížnosti, z nichž se snažím vždy poučit.
Proto mě prosím v případě dotazu, návrhu, nebo stížnosti neváhejte kontaktovat, Tomáš Lindovský
KONTAKTUJTE MĚ
Mé služby jsou Vám k dispozici v níže uvedených termínech:
Pondělí – Pátek :
Sobota :
Neděle :
8:30 – 17:00
8:30 – 11:00
dle dohody
ELEMENTOR WEB DEVELOPER | 2020
BRÝLE – ČOČKY
Zraku mých klientů se věnuji s
maximální péčí, Tomáš
Lindovský
Dioptrické brýle
Na spokojenosti mých klientů mi skutečně záleží
Dioptrické brýle
Moderní brýle jsou obvykle posazeny plastovými sedýlky na nosu a stranicemi s obvykle plastovými koncovkami za boltce uší, které by měly kopírovat. Dioptrické brýle slouží ke korekci krátkozrakosti nebo dalekozrakosti, případně v kombinaci s korekcí vad oka jako je například astigmatismus. Míra korekce vidění čočkami se vyjadřuje prostřednictvím optické mohutnosti v dioptriích.
V případě dioptrických brýlí se rozlišují čočky na optickém základě:
- rozptylné – pro korekci krátkozrakosti
- spojné – pro korekci dalekozrakosti
- cylindrické, resp. torické (mají různou úroveň korekce v různých rovinách; mohou být v součtu spojné, rozptylné i kombinované) – pro korekci astigmatismu
- bifokální (mají různou lámavost v horní a dolní části skla; mohou být spojné, rozptylné i kombinované, dolní segment mívá každopádně vyšší plusovou dioptrickou sílu) – pro korekci dosavadní vady kombinované s presbyopií nebo při velmi silné vadě
- trifokální (jako bifokální, ale je přidán ještě třetí segment pro střední vzdálenost) – např. pro kompenzaci afakie
- multifokální (podobný princip jako bi- a trifokální, ale změna lámavosti skla je plynulá; viz též níže)
Většina brýlových čoček je konkávkonvexní nebo konvexkonkávní (tj. z přední i zadní strany jsou prohnuté stejným směrem, ven od oka), ale velmi silná skla mohou být z některé strany rovná (plano) nebo i bikonkávní, resp. bikonvexní. Extrémně silné brýlové čočky často nevyplňují celou obroučku a jsou vybroušeny v prstenci okolního skla; takové se nazývají lentikulární a v případě rozptylek někdy myodisky.
Materiál čoček
Čočky brýlí, původně vyráběny pouze ze skla, jsou dnes vyráběny i z různých druhů plastů, především CR-39 (nejpoužívanější), dále Trivexu a polykarbonátu. Tyto materiály snižují riziko rozbití, čočky z nich vyrobené mají nižší hmotnost než skleněné čočky, nevýhodou je měkkost materiálu (plastové čočky jsou snáze poškrábatelné). Některé materiály používané při zhotovování korekčních čoček mají větší index lomu, což je užitečné při výrobě čoček se silnějšími dioptriemi (stejné optické mohutnosti brýlové čočky lze dosáhnout použitím menšího množství materiálu – výsledkem je tenčí a tudíž estetičtější korekční pomůcka). Na většinu plastů lze aplikovat tzv. tvrzení, čímž se zajistí větší odolnost čočky vůči mechanickému poškození (nejčastěji je používán tvrdoelastický lak nanesený na obě strany čočky). Pokrytí hydrofobní vrstvou zajišťuje nesmáčivost čočky a díky velmi hladkému povrchu též snazší čištění. Lipofobní úprava zajistí větší odolnost proti zašpinění čoček mastnotou, např. otisky prstů. Antireflexní vrstva snižuje odrazivost čoček ze všech materiálů (včetně minerálního skla), výsledkem je menší odrazivost ploch čočky a tím i její větší propustnost pro viditelné světlo za stejných světelných podmínek (bez úprav mají korekční čočky světelnou propustnost méně než 93 %, s kvalitní antireflexní úpravou lze dosáhnout propustnosti čočky přes 99 %). Výhody pro nositele brýlových čoček s antireflexní úpravou jsou menší únava očí při umělém osvětlení, práci na počítači a sledování televize, lepší vidění při (zejména večerním) řízení motorových vozidel, navíc jde nositeli lépe vidět do očí, což má nezanedbatelný efekt na vzhled a přímou komunikaci.
Čočky CR-39 mají vysoké Abbeovo číslo (V=59,3) a jejich index lomu činí 1,5.
Polykarbonátové čočky jsou lehké, velmi tenké a díky svým vlastnostem jsou vhodné k osazení zejména vrtaných obrub (jsou mnohem odolnější proti nárazu než CR-39, jsou ovšem křehčí než trivexové čočky). Díky velmi nízkému Abbeovu číslu (V=31) a indexu lomu o hodnotě n=1,59 mají polykarbonátové čočky citelně horší optické vlastnosti (především vysokou odrazivost a větší barevnou vadu), aplikace antireflexu je téměř nezbytností.
Trivexové čočky díky absenci vnitřního pnutí svou odolností předčí čočky polykarbonátové. Díky vyššímu Abbeovu číslu (V=43-45) má Trivex i výrazně lepší optické vlastnosti, není však tak tenký (index lomu n=1,53).
Zvláštní typy čoček
Multifokální (též progresivní) čočka má v různých místech různou ohniskovou vzdálenost, používá se ke korekci presbyopie (stařecké vetchozrakosti), pomocí těchto brýlí je možné s jedněmi brýlemi vidět jak do blízka tak do dálky. Známy jsou však i případy, kdy multifokální brýle slouží jen jako brýle čtecí (“bez dioptrií na dálku”, odpadá poté hledání a neustálé sundavání a nandavání čtecích brýlí) nebo naopak pouze jako brýle na dálku (“bez dioptrií na blízko” – využitelné pro staršího myopa, který má již problémy s přeostřováním na blízko v brýlích na dálku). Předchůdcem multifokálních čoček jsou čočky bifokální (dvouohniskové, dělené – mají vlisovaný nebo vybroušený oddíl na blízko). Jejich vynálezcem byl Benjamin Franklin. Podle jejich tvůrce je odvozen název Franklinův bifokál – jde o čočky s oddílem na blízko, tvořícím celou spodní polovinu čočky (tedy ne jen malý srpek).
Asférické čočky jsou takové čočky, jejichž jedna strana nemá kulovou (sférickou) plochu. U silného svazku paprsků dochází při dopadu na větší lámavou plochu sférické čočky k nestejnoměrnému lomu paprsků. Výsledkem je zobrazení nikoliv bodu, ale rozmazané plošky (koma). Tento jev se nazývá sférická aberace. Asférická čočka svou konstrukcí (od středu ke kraji se mění strmost zakřivení jedné z ploch) tuto vadu zčásti nebo úplně eliminuje, zároveň částečně snižuje aberaci chromatickou. Pro uživatele není rozdíl patrný co se kvality visu týče, nicméně asférická čočka je schopna alespoň částečně eliminovat nepříjemné průvodní jevy nošení brýlí: velké či malé oči za silnějšími skly a samotnou tloušťku skla (asféra je plošší než čočka sférická při stejné optické mohutnosti a indexu lomu). I tento typ čoček má však svá úskalí, je zapotřebí preciznějších měření, než je tomu u čoček sférické konstrukce. Velmi záleží na zakřivení a inklinaci očnic brýlí, neboť při špatném zaměření některého z parametrů (pupilární distance, osa otáčení, inklinace…) dochází k diskomfortu vidění, např. deformace obrazu při pohledu stranou, bolesti hlavy atd. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Br%C3%BDle
Dioptrie
Dioptrie je jednotka optické mohutnosti sférické čočky nebo zakřiveného zrcadla, definovaná jako převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti. Má tedy rozměr m-1. Používá se hlavně v oční optice. V mezinárodní soustavě SI není uvedena a nemá mezinárodně stanovenou zkratku; často se však používá zkratka dpt nebo D.
Příklad: čočka s ohniskovou vzdáleností 1 m má optickou mohutnost 1 dioptrie, čočka s ohniskovou vzdáleností 0,2 m má mohutnost 5 dioptrií atd. Výhoda údaje v dioptriích místo ohniskové vzdálenosti spočívá v tom, že pro tenké na sebe přiložené čočky platí, že jejich souhrnná optická mohutnost se přibližně rovná součtu mohutností jednotlivých čoček. Mohutnosti spojných čoček se přitom počítají jako kladné, rozptylných jako záporné. Toho se využívá při výpočtu přídavných (korekčních) čoček.
Zdravé lidské oko má v klidovém stavu optickou mohutnost asi 60 dioptrií, což odpovídá ohniskové vzdálenosti asi 17 mm. Tato mohutnost se při zaostřování na blízko může v mládí měnit až o 20 dioptrií, v dospělosti asi o 10 a od 50 let věku už jen nepatrně. Tento nedostatek se koriguje brýlemi nebo očními čočkami, a to při krátkozrakosti (myopii) rozptylnou čočkou, při dalekozrakosti (hypermetropii) spojnou čočkou. Běžné korekce se pohybují v rozsahu 1 – 3 dioptrií, pro těžší vady až 20 dioptriemi.
Slovem Dioptrice označil Johannes Kepler svůj spis o geometrické optice, název dioptrie navrhl francouzský oční lékař F. Monoyer roku 1872. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dioptrie
Nabízím i brýlové čočky vhodné pro speciální příležitosti
Máte pocit, že Váš zrak není co býval? Nezoufejte a prostudujte si možnosti zlepšení Vašeho vidění v určitých situacích na stránkách: Nabídka – Dodavatelé
Kontaktní čočky
Nabízím Vám širokou škálu služeb
Kontaktní čočky
Kontaktní čočka je moderní optická zdravotní pomůcka určená k nasazení přímo na oční rohovku. Slouží především ke korekci optických vad zraku, jako jsou krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus nebo presbyopie, jelikož někdy zrak nefunguje tak jak má, tzn. že světelné paprsky by měly do oka vstupovat panenkou a měly by být zaostřeny rohovkou a čočkou, ale již se tomu tak nestane.[1]
Čočka ohýbá světlo, které jí prochází. Tak převrací obraz a zaostřuje jej na sítnici. Mozek potom převrací obraz do správné polohy. Když obraz nedopadne do správného bodu na sítnici, je rozmazaný.[2] Také má funkci ochrannou při některých očních onemocněních, nebo kosmetickou v případě změny barvy oka při použití barevné kontaktní čočky. Prostřednictvím zrakového ústrojí přijímá člověk asi 80% všech informací. V dnešní době jsou tedy kontaktní čočky velmi využívané a ulehčují běžný život, jelikož brýle si např. do bazénu nevezmete.[3]
Kontaktní čočky existují již od konce 19. století, za několik desítek let se ale díky modernějším technologiím značně změnily. Dají se dělit podle mnoha kritérií. To nejzákladnější dělení je dělení podle materiálu na dvě velké skupiny – tvrdé a měkké kontaktní čočky. Dále např. podle doby nošení, tedy jak dlouho lze jednu čočku používat, a četnosti výměny – jak často se z oka musí vyjímat, jestli ji lze nosit jen přes den nebo kontinuálně i přes noc.[4]
Historie kontaktních čoček
Éra kontaktních čoček se započala v roce 1887 výrobou první tvrdé kontaktní čočky ze skla. Postupem času byl tento model skleněné čočky vylepšován, např. podle odlitku rohovky, aby čočka na oku lépe seděla, později se skleněné kontaktní čočky vyráběly přímo na míru pacientovi. Po vynálezu plexiskla v roce 1933 se kontaktní čočky začaly vyrábět i z tohoto lehčího materiálu (PMMA), což napomohlo k lepší centraci čočky na oku, než jak tomu bylo doposud s těžšími skleněnými čočkami.
V letech 1952–1955 v Československu pracovali na vývoji vhodných polymerů Otto Wichterle, tehdejší profesor na VŠCHT v Praze, a Drahoslav Lím, jeho nejlepší žák a asistent. Dodnes se traduje historka objevu polymeru pro kontaktní čočky, jak počátkem roku 1955 Lím nestihl dokončit práci, kterou si pro ten den určil, a svůj syntetizovaný produkt nedodělal a pospíchal na vlak domů, do Senohrab. Druhý den ráno zjistil, že směs se přes noc změnila v měkkou průhlednou hmotu. Tak vznikl základní materiál pro měkké kontaktní čočky. Pak již následoval patent na hydrofilní gel zvaný polyHEMA, který nesl číslo 91918 a datum 23. dubna 1955. V 60. letech následně Wichterle a Lím zavedli techniku výroby kontaktních čoček odstředivým litím. Tento výrobní postup výrazně snížil výrobní náklady na kontaktní čočky a umožnil jejich masové rozšíření.
V sedmdesátých letech se měkké i tvrdé čočky rozvíjely spolu s objevy nových materiálů:
- tvrdé čočky s novými plynopropustnými materiály,
- měkké čočky s dalšími vynalezenými, dokonalejšími polymery.
Tvrdé kontaktní čočky
PMMA (tvrdé, plynům nepropustné)
RGP (“rigid gas permeable”, neboli tvrdé plynopropustné)
Tvrdé kontaktní čočky jsou většinou určeny pro dlouhodobější nošení, např. roční.
Výhody
Hlavní výhodou tvrdých čoček je že mají stabilní tvar a jejich optické vlastnosti se při aplikaci na oko nemění. Tuhý materiál je mechanicky odolnější než měkký, životnost RGP čoček je až několik let. Údržba je jednoduchá a hlavně, v případě alergie na měkké kontaktní čočky lze úspěšně nosit RGP čočky. Jsou také schopné korigovat přirozeně nepravidelný tvar rohovky tím, že mezi povrchem čočky a rohovkou vzniká slzná čočka, která kompenzuje vady rohovky. Díky tomu poskytuje i obyčejná sférická tvrdá čočka dobrou úroveň vidění u lidí s astigmatismem nebo narušeným tvarem rohovky jako je keratoconus (vyklenutí rohovky).
Nevýhody
Tvrdé čočky (PMMA) nepropouštějí k rohovce žádný kyslík, proto se už dnes téměř nepoužívají. Při první aplikaci jsou tvrdé čočky často nepohodlné, uživatel si na ně musí postupně přivykat, někdy je nutné jejich tvar upravovat tak, aby zadní plocha čočky přesně kopírovala rohovku a čočky dobře “seděly”. Jejich cena je obvykle vyšší než u měkkých čoček.
Měkké kontaktní čočky
hydrogelové
silikon-hydrogelové
hybridní (střed jsou RGP čočky, okraj je měkký)- používají se málo
Od roku 1999 jsou některé druhy silikon-hydrogelových kontaktních čoček s vysokou propustností pro kyslík schváleny pro prodloužené nošení, tedy pro nošení i přes noc, pro delší než denní. Dnes (2020) se tento režim nošení nedoporučuje, protože při dlouhodobém nošení je vyšší riziko komplikací.
Výhody
Výhodou měkkých kontaktních čoček je hlavně pohodlné nošení, snadná aplikace a příznivá cena. Silikon-hydrogelové kontaktní čočky mají vysokou propustnost kyslíku, která zajišťuje dobré dýchání rohovky, na druhé straně mají oproti hydrogelovým čočkám často horší smáčenlivost, vyšší tuhost a tendenci k tvorbě lipidických usazenin.
Nevýhody
Měkké kontaktní čočky jsou z „náchylnějšího“ materiálu, který se nošením rychle zanáší. Je třeba je pravidelně měnit, protože se na nich tvoří lipidové, bílkovinné a další usazeniny ze slzného filmu. Nesprávným výběrem čočky, nedodržováním režimu nošení (přenášením) a zanedbáváním péče mohou nastat komplikace, zejména zánět spojivek či neovaskularizace rohovky.
Použití při zrakových vadách
Jednotlivé oční vady mají specifické souvislosti s použitím kontaktních čoček:
- krátkozrakost
- dalekozrakost
- astigmatismus – záleží na úhlu pootočení měkké čočky na rohovce, bývá jen několik málo správných poloh (dvě, jediná).
presbyopie - keratoconus (vyklenutí rohovky)
Denní režim nošení
Čočka by měla být na oku nasazena max. 16 hodin denně (u některých modelů je tato doba vzhledem k nízké propustnosti pro kyslík omezena i na 10 hodin). Kontaktní čočka s denním režimem nošení se ráno nasadí do oka a večer uloží do roztoku pro opětovné nasazení druhý den.
Režim prodlouženého nošení
Prodlouženého nošení je povoleno u některých kontaktních čoček, které se nosí v denním režimu a mají vysokou propustnost pro kyslík. Čočky s prodlouženým režimem nošení se dají nosit i přes noc, ale maximálně 6 dní v kuse. Zároveň se tímto nošením zkracuje celkový čas použitelnosti čočky (např. u měsíčních se o týden zkrátí).
Kontinuální nošení
Kontaktní čočky pro kontinuální nošení je možné nosit přes den i noc celou dobu jejich použitelnosti (např. měsíční 30 dní a nocí nepřetržitě). Toto nošení by určitě mělo být schváleno očním odborníkem, nevyhovuje každému oku.[8]
Četnost výměny
Četnost výměny určuje, jak dlouho je jedna kontaktní čočka použitelná, kolik dní je možné ji nosit.
Měkké kontaktní čočky mají různé životnosti:
- denní – ráno se nasadí a večer vyhodí,
- čtrnáctidenní a měsíční – každý večer se z oka vyjímají a vkládají do roztoku na kontaktní čočky pro desinfekci a opětovné získání vlhkosti (pokud nejsou pro kontinuální nebo prodloužené nošení).
- Konvenční čočky čtvrtletní nebo i roční se dnes používají méně s ohledem na náročnější údržbu.
Tvrdé kontaktní čočky propustné pro plyny jsou velice trvanlivé, mohou vydržet i několik let bez výměny.
Péče o čočky
Péčí o čočky se označuje jejich čištění, desinfekce případně lubrikace a udržování smáčenlivosti, a to pomocí speciálních roztoků. Péče o čočky je nutná při nošení všech typů čoček kromě čoček jednodenních.
Znehodnocování čoček
Vlivem nošení se na kontaktních čočkách postupně usazují vápenaté, bílkovinné, lipidické a jiné sedimenty, ve kterých mohou růst mikroorganismy. Proto je nutné čočky řádně čistit vhodnými roztoky, který z nich odstraní sedimenty a vydesinfikují je.
Druhy roztoků
Čočky se čistí speciálními roztoky, jejichž složení zajišťuje čištění, desinfekci, hydrataci a případně i lubrikaci. Různé značky roztoků se liší svým složením, všechny však musí být sterilní, mít vhodné pH a tonicitu. Bez zvlhčování roztokem by kontaktní čočky vyschly.
Peroxidový roztok
Peroxidový roztok je stabilizovaný 3% roztok peroxidu vodíku. Účinek peroxidického roztoku spočívá v tom, že při kontaktu peroxidu s katalyzátorem, který je buď na dně speciálního pouzdra, nebo se přidá ve formě tabletky či jiného roztoku, se peroxid rozkládá “bublá” na vodu a atomární kyslík. Ten má silné oxidační účinky a zároveň čočky desinfikuje i čistí. Čočky je třeba nechat v pouzdře s roztokem minimálně několik hodin, dokud neskončí reakce. Jinak hrozí poleptání oka.
Čištění čoček
Před vyjmutím čoček z očí je třeba si omýt ruce a vylít použitý roztok z pouzdra. Obě misky pouzdra na kontaktní čočky by pak měly být vymyty roztokem a naplněny novým roztokem. Po vyjmutí čoček z očí se doporučuje položit je na dlaň, kápnout na ně pár kapek roztoku a promnout je prstem. Pokud by čočky kvůli nevhodnému uložení oschly, je třeba je opatrně znovu hydratovat.
Péče o pouzdro
Pouzdro na kontaktní čočky je rovněž potenciálním zdrojem bakterií a plísní. Nedoporučuje se pouzdro čistit jiným prostředkem než roztokem na čočky. Pouzdro je vhodné měnit spolu s čočkami. Nedoporučuje se ani voda z vodovodu, která může obsahovat bakterie.
Barevné kontaktní čočky
Barevné kontaktní čočky slouží ke změně barvy vaší duhovky. Jsou oblíbené u mladší generace, kdy se používají hlavně jako kosmetická pomůcka, dokáží upoutat pozornost k vašemu obličeji a také unavené oči vypadají s barevnými čočkami svěžejší. Barevné kontaktní čočky lze také nosit, pokud má nositel nepravidelně zabarvenou či zjizvenou duhovku, protože dokáží tuto vadu dokonale zakrýt. Změna barvy vaší duhovky je velmi rychlá a přitom dokáže úplně změnit váš vzhled. Barevné kontaktní čočky se vyrábí dioptrické i nedioptrické, takže ani nositelé brýlí či klasických kontaktních čoček nejsou o tuto možnost připraveni. Barevné kontaktní čočky se většinou vyrábí se zakřivením 8.60. Průměr bývá obvykle větší než u standardních čoček a výjimkou nejsou ani čočky, které mají průměr přes 15mm. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/
Kontaktn%C3%AD_%C4%8Do%C4%8Dka
Sluneční brýle
Nabízím Vám širokou škálu služeb
Sluneční brýle
Už římský císař Nero se díval na zápasy přes sklo smaragdu, aby mu světlo nepodráždilo zrak. Světlo vadilo i Eskymákům, když se odráželo od sněhu do jejich zraku. Jako ochranu vymysleli proříznutý kousek kůže s otvory. Číňané a někteří soudci nosili tenké destičky z šedého křemene. Ani ne tak kvůli ochraně jako proto, že chtěli působit tajemně.
První tmavé čočky navrhnul v polovině 18. století James Ayscough. Málokdo tehdy věřil, že tmavá skla chrání zrak. Brýle vůbec byly považovány za šerednou zdravotní pomůcku. Teprve ve 20. letech 20. století se stalo nošení brýlí módní záležitostí. Klasické tmavé sluneční brýle vymyslel Američan Sam Foster. Napadlo ho, že pomocí tmavých skel se lidé konečně budou moci dívat do slunce. Prodej jeho brýlí brzy odstartoval davové šílenství a neobešly se bez nich ani celebrity jako např. James Dean. V šedesátých letech se nosily brýle podobné leteckým brýlím amerických pilotů. Brýle se zdraví prospěšněšným UV filtrem se začaly vyrábět až v roce 1937. Jakmile se lidé dozvěděli, že tyto skla chrání zdraví, začali je kupovat ve velkém.
Sluneční brýle dnes
Víte o tom, že tmavé brýle bez UV filtru jsou dokonce zdraví škodlivé? Umožňují totiž proniknout škodlivým slunečním paprskům ještě více než kdybyste brýle neměli žádné. Naproti tomu kvalitní brýle s UV filtrem chrání zrak před poškozením a kůži okolo očí před tvorbou vrásek.
Sluneční brýle jsou skvělým módním doplňkem, ale především důležitou pomůckou při ochraně zraku před škodlivým UV zářením. UV záření může vyvolat nepříjemný zánět spojivek nebo poškodit oční rohovku. Proto je velmi důležité vybrat vhodné brýle s kvalitní UV ochranou. Tmavé brýle bez UV ochrany mohou našemu zraku uškodit více, než kdybychom nenosili brýle žádné. Informace o UV filtru bývá uvedena na stranici brýlí společně se symbolem CE, který vyznačuje splnění evropských norem. Označení UV400 znamená, že dané brýlové čočky jsou nepropustné pro světlo o vlnových délkách menších než 400nm. Tyto škodlivé vlnové délky nejsou okem pozorovatelné, proto vidění zůstává neovlivněno, ale Vaše oči jsou chráněny proti UV záření.
Zabarvení brýlových čoček (skel)
Nejvhodnější barva brýlových skel je zvolena podle účelu slunečních brýlí. Mezi nejčastěji používané barvy patří šedá, hnědá a tmavě zelená. Tyto barvy nejméně ovlivňují barevné vnímání a jsou proto pro většinu uživatelů nejkomfortnější. Je možné, ale vyrobit i čočky jiných barev, například růžové, modré, oranžové či žluté.
Dále je možno zvolit intenzitu zabarvení, která určuje, kolik procent barvy daná čočka obsahuje. Při tzv. gradientním zabarvení je horní část čočky tmavší a barva plynule přechází směrem dolů do světlejšího odstínu.
UV filtr
Sluneční brýle lze rozdělit do 5 stupňů dle kategorie slunečního filtru. Každé číslo označuje propustnost světla. Čím je číslo vyšší, tím brýlové čočky propouští méně světla a jsou tmavší.
Kategorie 0 – propustnost světla 80-100%
Bezbarvý nebo velmi světlý filtr vhodný do slabého slunečního záření, jako ochrana proti prachu a větru nebo jako módní doplněk.
Kategorie 1 – propustnost světla 43 – 80%
Světlý filtr vhodný do slabšího slunečního záření nebo jako ochrana proti prachu a větru.
Kategorie 2 – propustnost světla 18 – 43%
Středně tmavý filtr vhodný do středně silného slunečního záření a pro běžné nošení.
Kategorie 3 – propustnost světla 8 – 18%
Tmavý filtr vhodný pro intenzivní sluneční záření na pláži nebo ve městě.
Kategorie 4 – propustnost světla 3 – 8%
Velmi tmavý filtr vhodný pro velice intenzivní sluneční záření zejména u moře nebo na horách, není vhodný pro řidiče motorových vozidel. Zdroj: Wikipedie
Historie brýlí
Nabízím Vám širokou škálu služeb
Hystorie brýlí a brýlových čočk
První písemní zmínka o potřebě korekce zhoršujícího se zraku pochází z období kolem roku 100 před naším letopočtem.
Nacházíme ji v listě napsaném významným Římanem, který v něm vyjadřuje svou frustraci a beznaděj nad svým věkem a problémy z toho plynoucími. Za svůj nejvážnější problém považuje zhoršující se zrak. Ten se mu zhoršil natolik, že se musel úplně spoléhat na své otroky, co bylo pro muže jeho postavení nepřijatelné.
První důkaz o použití korekční pomůcky však pochází až z let kolem roku 4 před naším letopočtem. Jednalo se o kouli naplněnou vodou, která poskytovala zvětšení a pomocí ní pří Seneca – římský tragéd, přečetl všechny knihy, které se v tom období nacházeli v Římě. Dalším významným Římanem, který používal korekční pomůcku, byl císař Nero. Ten si při sledování gladiátorských zápasů dával před oko smaragd, jehož zelená barva filtrovala sluneční záření a poskytovala mu tak ochranu před poškozením zraku slunečným zářením. V jeho případě však nešlo o korekční pomůcku v pravém slova smyslu, ale spíš o předchůdce dnešních slunečních brýlí.
Čtecí kámen
Kolem roku tisíc našeho letopočtu vznikli tzv. „čtecí kameny“. Jednalo se o sférické sklo, které se pokládalo na čtený text. Dnes je známe převážně pod pojmem lupy a jsou pokládané za první zvětšovací pomůcku. Za první, skutečně doložené důkazy o vzniku brýlí pokládáme až dokumenty pocházející ze 13. století.
Hlavním dokumentem potvrzující tenhle fakt je dílo Angličana Rogera Bacona „Opus majus“ z roku 1267. V tomto díle se dozvídáme, že staří lidémůžou vidět písmena opět dostatečně velké použitím skleněných kulových segmentů. Tenhle poznatek proto můžeme považovat za první důležitý krok ke vzniku brýlí. Jméno a místo vzniku brýlí však doposud neznáme. Většina historiků se však přiklání k teorii, že brýle vznikli v Benátkách nebo ve Florencii v letech 1285 – 1289. Většina historiků se však přiklání k teorii, že brýle vznikli v Benátkách nebo ve Florencii v letech 1285 – 1289. Tuhle teorii podporuje i několik dochovaných dokumentů. Například v rukopisu z roku 1289 „ Traite de con uite de la famille“ se jeho autor Ital Popoze vyjádřil, že pokud by nebyly vynalezeny brýle tak by nemohl ve svém pokročilém věku číst a psát. Z dokumentu taky vyplývá, že brýle byly vynalezeny nedávno, co skutečně podporuje teorii, že brýle museli skutečně vzniknout někdy mezi roky 1268 – 1289. Významným dokumentem je taky výnos Vysoké rady města Benátek z roku 1301, ve kterém je uvedené, že bylo zakázané nahrazovat křišťálové sklo pro brýle sklem obyčejným pro jeho nevyhovující vlastnosti. Teorii, že brýle vznikli někdy mezi roky 1268 – 1289 podporuje i další dochovaný dokument pocházející z roku 1306. V něm mnich Giordano da Rivalto z Pisy zaznamenal, že od vynálezu brýlí, jednoho z nejužitečnějších vynálezu světa neuplynulo ještě ani dvacet let. Zápis o prvém samostatném výrobci brýlí pochází z roku 1305 a jeho jméno bylo Alexandr della Spina. V tomhle období byly brýle zhotovovány z plankonvexních (plankonkávních) kulových segmentů, broušených ze skla nebo křišťálů. První brýle ještě neměly stranice a proto se musely přidržovat mezi okem a písmem. Brýlové skla se začala vkládat do obroučky až později. Nejdřív se vkládaly do jedné a později do dvou obrouček (očnic) spojených můstkem. Můstek měl tvar otočeného písmene „V“ a spájel dvě samostatná skla osazené v obroučce. První obroučky byly vyrobeny z kostí, později se začali požívat i jiné materiály jako například železo, stříbro, zlato, rohovina, kůže, želvovina nebo dřevo. Tyto brýle bylo nutno přidržovat před nosem.
První brýle zachycené umělcem
První brýle zachycené umělcem pocházejí z roku 1352, čeho důkazem jsou malby Tommasa da Modenu. Jedná se vlastně o soubor fresek, na kterých jsou zobrazení dva bratři, kteří čtou nebo opisují rukopisy. Jeden drží v ruce lupu, ale druhý má na nose nasazené brýle.
Od momentu vynalezení brýlí existoval problém jejich přichycení na hlavu. S tímhle problémem si vynálezci lámali hlavu téměř 350 let. V průběhu těchto let se brýle upevňovali ke klobouku, skřipcem na nos, přivazovaly se tkaničkami přes zátylek, nebo byly tkaničky vedeny za uši a na koncích měly závažíčka. Postupně se začaly dělat brýle s pevnými straničkami, no ty nebyly zahnuté za ušima, ale přítlakem držely po straně hlavy. S pokusy přichycení brýlí pomocí pásků kovu jdoucích k uším se začalo až v 17. století. K rozvoji tohohle typu uchycení přispěli i španělští a italští misionáři, kteří přinesli do Evropy model brýlí vyrobených v Číně. Tyto brýle obsahovali malé keramické nebo kovové pásky připojené k očnicím. V roce 1730 pak na základě těchto brýlí sestrojil londýnský optik Edward Scarllet brýle se straničkami, které se upínaly za ušima. Tyto brýle se pak rozšířily po celém kontinentě.
V roce 1752 vylepšil James Ayscough traničky vynalezené Edwardem Scarlettem. Šlo o straničky vyrobené ze dvou pásků kovu, které se stejně jako straničky před tím upínaly za ušima. Rozdíl byl však v tom, že straničky vyrobené Ayscoughem byli skládací. Tenhle systém se používá dodnes. Čočky byly vyrobeny s tenkého čirého skla. Ayscough si také všiml, že bílé světlo procházející přes čočky často způsobuje potíže. Proto začal čiré čočky nahrazovat zelenými, nebo modrými skly. Můžeme tedy říct, že Ayscough byl významný nejen vynálezem skládajících straniček, ale také ho můžeme považovat za jednoho s prvních, kteří vynalezli brýle sloužící k ochraně před slunečním zářením. V tomto období vznikají také ve Španělsku první barevné čočky zásluhou Pabla Mingueta . Šlo o čočky tyrkysové, zelené nebo žluté.
Brýle se postupem času dostaly také do Ameriky. Výraznou zásluhu na tom mněli hlavně evropští kolonizátoři, kteří začali s brýlemi obchodovat. Tyto brýle však byli příliš drahé. V roce 1700 stály zhruba 200 dolarů. V roce 1780 vynalezl Benjamin Franclin první bifokální čočky. Jak se sám vyjádřil, k tomuto objevu ho přiměla vlastní lenivost. V průběhu cestování vlakem často psal nebo četl a taky obdivoval z okna okolní krajinu. To ho však neustále nutilo měnit brýle na dálku a na čtení. Jednoho dne ho napadlo, že kdyby přepůlil čočky na dálku a na blízko a zasadil je do očnic, získal by brýle, které by mohl používat na čtení i na dívání se na dálku. A tak vznikly první bifokální brýle. V roce 1825 vynalezl Angličan Sir George Airy první astigmatické brýle. O rok později pak John Hawkins sestrojil trifokální čočky. Vývoj brýlí a brýlových čoček prošel dlouhým vývojem, který neustále pokračujea světoví producenti přicházejí každoročně s novými a dokonalejšími typy brýlovýchčoček, které se liší od svých předchůdců lepším optickými i estetickými vlastnostmi. Zdroj: http://pan-optika.cz/historie-bryli-a-brylovych-cocek-1006/
Telefon
+420 608 904 055
Přihlásit se k odběru novinek
Pošlete mi Váš e-mail, na který Vám můžu posílat novinky, aktuality a jiné relevantní informace související s mou činností. Pokud se budete chtít odhlásit, jednoduše mi to sdělíte e-mailem a já Vás neprodleně odhlásím
Pinďova oční optika
Vážení klienti,
snažím se Vám poskytovat služby v nejvyšší možné kvalitě, proto s Vámi rád komunikuji, přijímám Vaše návrhy a podněty za účelem zlepšení mých služeb a případně také stížnosti, z nichž se snažím vždy poučit.
Proto mě prosím v případě dotazu, návrhu, nebo stížnosti neváhejte kontaktovat, Tomáš Lindovský
KONTAKTUJTE MĚ
Mé služby jsou Vám k dispozici v níže uvedených termínech:
Po-Pá :
Sobota :
Neděle :
8:30 – 17:00
8:30 – 11:00
dle dohody
ELEMENTOR WEB DEVELOPER | 2020
BRÝLE – ČOČKY
Zraku mých klientů se věnuji s maximální péčí, Tomáš Lindovský
Dioptrické brýle
Na spokojenosti mých klientů mi skutečně záleží
Dioptrické brýle
Brýle jsou pomůcka pro korekci vidění, případně pro ochranu zraku.
Brýle obvykle sestávají z pevné obruby, do které jsou upevněny buď čočky umístěné před očima člověka pro vizuální korekci (dioptrické brýle) nebo průhledné zornice pro oční ochranu. Moderní brýle jsou obvykle posazeny plastovými sedýlky na nosu a stranicemi s obvykle plastovými koncovkami za boltce uší, které by měly kopírovat. Dioptrické brýle slouží ke korekci krátkozrakosti nebo dalekozrakosti, případně v kombinaci s korekcí vad oka jako je například astigmatismus. Míra korekce vidění čočkami se vyjadřuje prostřednictvím optické mohutnosti v dioptriích.
Dioptrické brýle
V případě dioptrických brýlí se rozlišují čočky na optickém základě:
- rozptylné – pro korekci krátkozrakosti
- spojné – pro korekci dalekozrakosti
- cylindrické, resp. torické (mají různou úroveň korekce v různých rovinách; mohou být v součtu spojné, rozptylné i kombinované) – pro korekci astigmatismu
- bifokální (mají různou lámavost v horní a dolní části skla; mohou být spojné, rozptylné i kombinované, dolní segment mívá každopádně vyšší plusovou dioptrickou sílu) – pro korekci dosavadní vady kombinované s presbyopií nebo při velmi silné vadě
- trifokální (jako bifokální, ale je přidán ještě třetí segment pro střední vzdálenost) – např. pro kompenzaci afakie
- multifokální (podobný princip jako bi- a trifokální, ale změna lámavosti skla je plynulá; viz též níže)
Většina brýlových čoček je konkávkonvexní nebo konvexkonkávní (tj. z přední i zadní strany jsou prohnuté stejným směrem, ven od oka), ale velmi silná skla mohou být z některé strany rovná (plano) nebo i bikonkávní, resp. bikonvexní. Extrémně silné brýlové čočky často nevyplňují celou obroučku a jsou vybroušeny v prstenci okolního skla; takové se nazývají lentikulární a v případě rozptylek někdy myodisky.
Materiál čoček
Čočky brýlí, původně vyráběny pouze ze skla, jsou dnes vyráběny i z různých druhů plastů, především CR-39 (nejpoužívanější), dále Trivexu a polykarbonátu. Tyto materiály snižují riziko rozbití, čočky z nich vyrobené mají nižší hmotnost než skleněné čočky, nevýhodou je měkkost materiálu (plastové čočky jsou snáze poškrábatelné). Některé materiály používané při zhotovování korekčních čoček mají větší index lomu, což je užitečné při výrobě čoček se silnějšími dioptriemi (stejné optické mohutnosti brýlové čočky lze dosáhnout použitím menšího množství materiálu – výsledkem je tenčí a tudíž estetičtější korekční pomůcka). Na většinu plastů lze aplikovat tzv. tvrzení, čímž se zajistí větší odolnost čočky vůči mechanickému poškození (nejčastěji je používán tvrdoelastický lak nanesený na obě strany čočky). Pokrytí hydrofobní vrstvou zajišťuje nesmáčivost čočky a díky velmi hladkému povrchu též snazší čištění. Lipofobní úprava zajistí větší odolnost proti zašpinění čoček mastnotou, např. otisky prstů. Antireflexní vrstva snižuje odrazivost čoček ze všech materiálů (včetně minerálního skla), výsledkem je menší odrazivost ploch čočky a tím i její větší propustnost pro viditelné světlo za stejných světelných podmínek (bez úprav mají korekční čočky světelnou propustnost méně než 93 %, s kvalitní antireflexní úpravou lze dosáhnout propustnosti čočky přes 99 %). Výhody pro nositele brýlových čoček s antireflexní úpravou jsou menší únava očí při umělém osvětlení, práci na počítači a sledování televize, lepší vidění při (zejména večerním) řízení motorových vozidel, navíc jde nositeli lépe vidět do očí, což má nezanedbatelný efekt na vzhled a přímou komunikaci.
Čočky CR-39 mají vysoké Abbeovo číslo (V=59,3) a jejich index lomu činí 1,5.
Polykarbonátové čočky jsou lehké, velmi tenké a díky svým vlastnostem jsou vhodné k osazení zejména vrtaných obrub (jsou mnohem odolnější proti nárazu než CR-39, jsou ovšem křehčí než trivexové čočky). Díky velmi nízkému Abbeovu číslu (V=31) a indexu lomu o hodnotě n=1,59 mají polykarbonátové čočky citelně horší optické vlastnosti (především vysokou odrazivost a větší barevnou vadu), aplikace antireflexu je téměř nezbytností.
Trivexové čočky díky absenci vnitřního pnutí svou odolností předčí čočky polykarbonátové. Díky vyššímu Abbeovu číslu (V=43-45) má Trivex i výrazně lepší optické vlastnosti, není však tak tenký (index lomu n=1,53).
Zvláštní typy čoček
Multifokální (též progresivní) čočka má v různých místech různou ohniskovou vzdálenost, používá se ke korekci presbyopie (stařecké vetchozrakosti), pomocí těchto brýlí je možné s jedněmi brýlemi vidět jak do blízka tak do dálky. Známy jsou však i případy, kdy multifokální brýle slouží jen jako brýle čtecí (“bez dioptrií na dálku”, odpadá poté hledání a neustálé sundavání a nandavání čtecích brýlí) nebo naopak pouze jako brýle na dálku (“bez dioptrií na blízko” – využitelné pro staršího myopa, který má již problémy s přeostřováním na blízko v brýlích na dálku). Předchůdcem multifokálních čoček jsou čočky bifokální (dvouohniskové, dělené – mají vlisovaný nebo vybroušený oddíl na blízko). Jejich vynálezcem byl Benjamin Franklin. Podle jejich tvůrce je odvozen název Franklinův bifokál – jde o čočky s oddílem na blízko, tvořícím celou spodní polovinu čočky (tedy ne jen malý srpek).
Asférické čočky jsou takové čočky, jejichž jedna strana nemá kulovou (sférickou) plochu. U silného svazku paprsků dochází při dopadu na větší lámavou plochu sférické čočky k nestejnoměrnému lomu paprsků. Výsledkem je zobrazení nikoliv bodu, ale rozmazané plošky (koma). Tento jev se nazývá sférická aberace. Asférická čočka svou konstrukcí (od středu ke kraji se mění strmost zakřivení jedné z ploch) tuto vadu zčásti nebo úplně eliminuje, zároveň částečně snižuje aberaci chromatickou. Pro uživatele není rozdíl patrný co se kvality visu týče, nicméně asférická čočka je schopna alespoň částečně eliminovat nepříjemné průvodní jevy nošení brýlí: velké či malé oči za silnějšími skly a samotnou tloušťku skla (asféra je plošší než čočka sférická při stejné optické mohutnosti a indexu lomu). I tento typ čoček má však svá úskalí, je zapotřebí preciznějších měření, než je tomu u čoček sférické konstrukce. Velmi záleží na zakřivení a inklinaci očnic brýlí, neboť při špatném zaměření některého z parametrů (pupilární distance, osa otáčení, inklinace…) dochází k diskomfortu vidění, např. deformace obrazu při pohledu stranou, bolesti hlavy atd. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Br%C3%BDle
Dioptrie
Dioptrie je jednotka optické mohutnosti sférické čočky nebo zakřiveného zrcadla, definovaná jako převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti. Má tedy rozměr m-1. Používá se hlavně v oční optice. V mezinárodní soustavě SI není uvedena a nemá mezinárodně stanovenou zkratku; často se však používá zkratka dpt nebo D.
Příklad: čočka s ohniskovou vzdáleností 1 m má optickou mohutnost 1 dioptrie, čočka s ohniskovou vzdáleností 0,2 m má mohutnost 5 dioptrií atd. Výhoda údaje v dioptriích místo ohniskové vzdálenosti spočívá v tom, že pro tenké na sebe přiložené čočky platí, že jejich souhrnná optická mohutnost se přibližně rovná součtu mohutností jednotlivých čoček. Mohutnosti spojných čoček se přitom počítají jako kladné, rozptylných jako záporné. Toho se využívá při výpočtu přídavných (korekčních) čoček.
Zdravé lidské oko má v klidovém stavu optickou mohutnost asi 60 dioptrií, což odpovídá ohniskové vzdálenosti asi 17 mm. Tato mohutnost se při zaostřování na blízko může v mládí měnit až o 20 dioptrií, v dospělosti asi o 10 a od 50 let věku už jen nepatrně. Tento nedostatek se koriguje brýlemi nebo očními čočkami, a to při krátkozrakosti (myopii) rozptylnou čočkou, při dalekozrakosti (hypermetropii) spojnou čočkou. Běžné korekce se pohybují v rozsahu 1 – 3 dioptrií, pro těžší vady až 20 dioptriemi.
Slovem Dioptrice označil Johannes Kepler svůj spis o geometrické optice, název dioptrie navrhl francouzský oční lékař F. Monoyer roku 1872. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dioptrie
Nabízím i brýlové čočky vhodné pro speciální příležitosti
Máte pocit, že Váš zrak není co býval? Nezoufejte a prostudujte si možnosti zlepšení Vašeho vidění v určitých situacích na stránkách: Nabídka – Dodavatelé
Kontaktní čočky
Na spokojenosti mých klientů mi skutečně záleží
Kontaktní čočky
Kontaktní čočka je moderní optická zdravotní pomůcka určená k nasazení přímo na oční rohovku. Slouží především ke korekci optických vad zraku, jako jsou krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus nebo presbyopie, jelikož někdy zrak nefunguje tak jak má, tzn. že světelné paprsky by měly do oka vstupovat panenkou a měly by být zaostřeny rohovkou a čočkou, ale již se tomu tak nestane.[1] Čočka ohýbá světlo, které jí prochází. Tak převrací obraz a zaostřuje jej na sítnici. Mozek potom převrací obraz do správné polohy. Když obraz nedopadne do správného bodu na sítnici, je rozmazaný.[2] Také má funkci ochrannou při některých očních onemocněních, nebo kosmetickou v případě změny barvy oka při použití barevné kontaktní čočky.
Prostřednictvím zrakového ústrojí přijímá člověk asi 80% všech informací. V dnešní době jsou tedy kontaktní čočky velmi využívané a ulehčují běžný život, jelikož brýle si např. do bazénu nevezmete.[3]
Kontaktní čočky existují již od konce 19. století, za několik desítek let se ale díky modernějším technologiím značně změnily. Dají se dělit podle mnoha kritérií. To nejzákladnější dělení je dělení podle materiálu na dvě velké skupiny – tvrdé a měkké kontaktní čočky. Dále např. podle doby nošení, tedy jak dlouho lze jednu čočku používat, a četnosti výměny – jak často se z oka musí vyjímat, jestli ji lze nosit jen přes den nebo kontinuálně i přes noc.[4]
Historie kontaktních čoček
Éra kontaktních čoček se započala v roce 1887 výrobou první tvrdé kontaktní čočky ze skla. Postupem času byl tento model skleněné čočky vylepšován, např. podle odlitku rohovky, aby čočka na oku lépe seděla, později se skleněné kontaktní čočky vyráběly přímo na míru pacientovi. Po vynálezu plexiskla v roce 1933 se kontaktní čočky začaly vyrábět i z tohoto lehčího materiálu (PMMA), což napomohlo k lepší centraci čočky na oku, než jak tomu bylo doposud s těžšími skleněnými čočkami.
V letech 1952–1955 v Československu pracovali na vývoji vhodných polymerů Otto Wichterle, tehdejší profesor na VŠCHT v Praze, a Drahoslav Lím, jeho nejlepší žák a asistent. Dodnes se traduje historka objevu polymeru pro kontaktní čočky, jak počátkem roku 1955 Lím nestihl dokončit práci, kterou si pro ten den určil, a svůj syntetizovaný produkt nedodělal a pospíchal na vlak domů, do Senohrab. Druhý den ráno zjistil, že směs se přes noc změnila v měkkou průhlednou hmotu. Tak vznikl základní materiál pro měkké kontaktní čočky. Pak již následoval patent na hydrofilní gel zvaný polyHEMA, který nesl číslo 91918 a datum 23. dubna 1955. V 60. letech následně Wichterle a Lím zavedli techniku výroby kontaktních čoček odstředivým litím. Tento výrobní postup výrazně snížil výrobní náklady na kontaktní čočky a umožnil jejich masové rozšíření.
V sedmdesátých letech se měkké i tvrdé čočky rozvíjely spolu s objevy nových materiálů:
- tvrdé čočky s novými plynopropustnými materiály,
- měkké čočky s dalšími vynalezenými, dokonalejšími polymery.
Tvrdé kontaktní čočky
PMMA (tvrdé, plynům nepropustné)
RGP (“rigid gas permeable”, neboli tvrdé plynopropustné)
Tvrdé kontaktní čočky jsou většinou určeny pro dlouhodobější nošení, např. roční.
Výhody
Hlavní výhodou tvrdých čoček je že mají stabilní tvar a jejich optické vlastnosti se při aplikaci na oko nemění. Tuhý materiál je mechanicky odolnější než měkký, životnost RGP čoček je až několik let. Údržba je jednoduchá a hlavně, v případě alergie na měkké kontaktní čočky lze úspěšně nosit RGP čočky. Jsou také schopné korigovat přirozeně nepravidelný tvar rohovky tím, že mezi povrchem čočky a rohovkou vzniká slzná čočka, která kompenzuje vady rohovky. Díky tomu poskytuje i obyčejná sférická tvrdá čočka dobrou úroveň vidění u lidí s astigmatismem nebo narušeným tvarem rohovky jako je keratoconus (vyklenutí rohovky).
Nevýhody
Tvrdé čočky (PMMA) nepropouštějí k rohovce žádný kyslík, proto se už dnes téměř nepoužívají. Při první aplikaci jsou tvrdé čočky často nepohodlné, uživatel si na ně musí postupně přivykat, někdy je nutné jejich tvar upravovat tak, aby zadní plocha čočky přesně kopírovala rohovku a čočky dobře “seděly”. Jejich cena je obvykle vyšší než u měkkých čoček.
Měkké kontaktní čočky
hydrogelové
silikon-hydrogelové
hybridní (střed jsou RGP čočky, okraj je měkký)- používají se málo
Od roku 1999 jsou některé druhy silikon-hydrogelových kontaktních čoček s vysokou propustností pro kyslík schváleny pro prodloužené nošení, tedy pro nošení i přes noc, pro delší než denní. Dnes (2020) se tento režim nošení nedoporučuje, protože při dlouhodobém nošení je vyšší riziko komplikací.
Výhody
Výhodou měkkých kontaktních čoček je hlavně pohodlné nošení, snadná aplikace a příznivá cena. Silikon-hydrogelové kontaktní čočky mají vysokou propustnost kyslíku, která zajišťuje dobré dýchání rohovky, na druhé straně mají oproti hydrogelovým čočkám často horší smáčenlivost, vyšší tuhost a tendenci k tvorbě lipidických usazenin.
Nevýhody
Měkké kontaktní čočky jsou z „náchylnějšího“ materiálu, který se nošením rychle zanáší. Je třeba je pravidelně měnit, protože se na nich tvoří lipidové, bílkovinné a další usazeniny ze slzného filmu. Nesprávným výběrem čočky, nedodržováním režimu nošení (přenášením) a zanedbáváním péče mohou nastat komplikace, zejména zánět spojivek či neovaskularizace rohovky.
Použití při zrakových vadách
Jednotlivé oční vady mají specifické souvislosti s použitím kontaktních čoček:
- krátkozrakost
- dalekozrakost
- astigmatismus – záleží na úhlu pootočení měkké čočky na rohovce, bývá jen několik málo správných poloh (dvě, jediná).
presbyopie - keratoconus (vyklenutí rohovky)
Denní režim nošení
Čočka by měla být na oku nasazena max. 16 hodin denně (u některých modelů je tato doba vzhledem k nízké propustnosti pro kyslík omezena i na 10 hodin). Kontaktní čočka s denním režimem nošení se ráno nasadí do oka a večer uloží do roztoku pro opětovné nasazení druhý den.
Režim prodlouženého nošení
Prodlouženého nošení je povoleno u některých kontaktních čoček, které se nosí v denním režimu a mají vysokou propustnost pro kyslík. Čočky s prodlouženým režimem nošení se dají nosit i přes noc, ale maximálně 6 dní v kuse. Zároveň se tímto nošením zkracuje celkový čas použitelnosti čočky (např. u měsíčních se o týden zkrátí).
Kontinuální nošení
Kontaktní čočky pro kontinuální nošení je možné nosit přes den i noc celou dobu jejich použitelnosti (např. měsíční 30 dní a nocí nepřetržitě). Toto nošení by určitě mělo být schváleno očním odborníkem, nevyhovuje každému oku.[8]
Četnost výměny
Četnost výměny určuje, jak dlouho je jedna kontaktní čočka použitelná, kolik dní je možné ji nosit.
Měkké kontaktní čočky mají různé životnosti:
- denní – ráno se nasadí a večer vyhodí,
- čtrnáctidenní a měsíční – každý večer se z oka vyjímají a vkládají do roztoku na kontaktní čočky pro desinfekci a opětovné získání vlhkosti (pokud nejsou pro kontinuální nebo prodloužené nošení).
- Konvenční čočky čtvrtletní nebo i roční se dnes používají méně s ohledem na náročnější údržbu.
Tvrdé kontaktní čočky propustné pro plyny jsou velice trvanlivé, mohou vydržet i několik let bez výměny.
Péče o čočky
Péčí o čočky se označuje jejich čištění, desinfekce případně lubrikace a udržování smáčenlivosti, a to pomocí speciálních roztoků. Péče o čočky je nutná při nošení všech typů čoček kromě čoček jednodenních.
Znehodnocování čoček
Vlivem nošení se na kontaktních čočkách postupně usazují vápenaté, bílkovinné, lipidické a jiné sedimenty, ve kterých mohou růst mikroorganismy. Proto je nutné čočky řádně čistit vhodnými roztoky, který z nich odstraní sedimenty a vydesinfikují je.
Druhy roztoků
Čočky se čistí speciálními roztoky, jejichž složení zajišťuje čištění, desinfekci, hydrataci a případně i lubrikaci. Různé značky roztoků se liší svým složením, všechny však musí být sterilní, mít vhodné pH a tonicitu. Bez zvlhčování roztokem by kontaktní čočky vyschly.
Peroxidový roztok
Peroxidový roztok je stabilizovaný 3% roztok peroxidu vodíku. Účinek peroxidického roztoku spočívá v tom, že při kontaktu peroxidu s katalyzátorem, který je buď na dně speciálního pouzdra, nebo se přidá ve formě tabletky či jiného roztoku, se peroxid rozkládá “bublá” na vodu a atomární kyslík. Ten má silné oxidační účinky a zároveň čočky desinfikuje i čistí. Čočky je třeba nechat v pouzdře s roztokem minimálně několik hodin, dokud neskončí reakce. Jinak hrozí poleptání oka.
Čištění čoček
Před vyjmutím čoček z očí je třeba si omýt ruce a vylít použitý roztok z pouzdra. Obě misky pouzdra na kontaktní čočky by pak měly být vymyty roztokem a naplněny novým roztokem. Po vyjmutí čoček z očí se doporučuje položit je na dlaň, kápnout na ně pár kapek roztoku a promnout je prstem. Pokud by čočky kvůli nevhodnému uložení oschly, je třeba je opatrně znovu hydratovat.
Péče o pouzdro
Pouzdro na kontaktní čočky je rovněž potenciálním zdrojem bakterií a plísní. Nedoporučuje se pouzdro čistit jiným prostředkem než roztokem na čočky. Pouzdro je vhodné měnit spolu s čočkami. Nedoporučuje se ani voda z vodovodu, která může obsahovat bakterie.
Barevné kontaktní čočky
Barevné kontaktní čočky slouží ke změně barvy vaší duhovky. Jsou oblíbené u mladší generace, kdy se používají hlavně jako kosmetická pomůcka, dokáží upoutat pozornost k vašemu obličeji a také unavené oči vypadají s barevnými čočkami svěžejší. Barevné kontaktní čočky lze také nosit, pokud má nositel nepravidelně zabarvenou či zjizvenou duhovku, protože dokáží tuto vadu dokonale zakrýt. Změna barvy vaší duhovky je velmi rychlá a přitom dokáže úplně změnit váš vzhled. Barevné kontaktní čočky se vyrábí dioptrické i nedioptrické, takže ani nositelé brýlí či klasických kontaktních čoček nejsou o tuto možnost připraveni. Barevné kontaktní čočky se většinou vyrábí se zakřivením 8.60. Průměr bývá obvykle větší než u standardních čoček a výjimkou nejsou ani čočky, které mají průměr přes 15mm. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/
Kontaktn%C3%AD_%C4%8Do%C4%8Dka
Sluneční brýle
Na spokojenosti mých klientů mi skutečně záleží
Sluneční brýle
Už římský císař Nero se díval na zápasy přes sklo smaragdu, aby mu světlo nepodráždilo zrak. Světlo vadilo i Eskymákům, když se odráželo od sněhu do jejich zraku. Jako ochranu vymysleli proříznutý kousek kůže s otvory. Číňané a někteří soudci nosili tenké destičky z šedého křemene. Ani ne tak kvůli ochraně jako proto, že chtěli působit tajemně.
První tmavé čočky navrhnul v polovině 18. století James Ayscough. Málokdo tehdy věřil, že tmavá skla chrání zrak. Brýle vůbec byly považovány za šerednou zdravotní pomůcku. Teprve ve 20. letech 20. století se stalo nošení brýlí módní záležitostí.
Klasické tmavé sluneční brýle vymyslel Američan Sam Foster. Napadlo ho, že pomocí tmavých skel se lidé konečně budou moci dívat do slunce. Prodej jeho brýlí brzy odstartoval davové šílenství a neobešly se bez nich ani celebrity jako např. James Dean. V šedesátých letech se nosily brýle podobné leteckým brýlím amerických pilotů. Brýle se zdraví prospěšněšným UV filtrem se začaly vyrábět až v roce 1937. Jakmile se lidé dozvěděli, že tyto skla chrání zdraví, začali je kupovat ve velkém.
Sluneční brýle dnes
Víte o tom, že tmavé brýle bez UV filtru jsou dokonce zdraví škodlivé? Umožňují totiž proniknout škodlivým slunečním paprskům ještě více než kdybyste brýle neměli žádné. Naproti tomu kvalitní brýle s UV filtrem chrání zrak před poškozením a kůži okolo očí před tvorbou vrásek.
Sluneční brýle jsou skvělým módním doplňkem, ale především důležitou pomůckou při ochraně zraku před škodlivým UV zářením. UV záření může vyvolat nepříjemný zánět spojivek nebo poškodit oční rohovku. Proto je velmi důležité vybrat vhodné brýle s kvalitní UV ochranou. Tmavé brýle bez UV ochrany mohou našemu zraku uškodit více, než kdybychom nenosili brýle žádné. Informace o UV filtru bývá uvedena na stranici brýlí společně se symbolem CE, který vyznačuje splnění evropských norem. Označení UV400 znamená, že dané brýlové čočky jsou nepropustné pro světlo o vlnových délkách menších než 400nm. Tyto škodlivé vlnové délky nejsou okem pozorovatelné, proto vidění zůstává neovlivněno, ale Vaše oči jsou chráněny proti UV záření.
Zabarvení brýlových čoček (skel)
Nejvhodnější barva brýlových skel je zvolena podle účelu slunečních brýlí. Mezi nejčastěji používané barvy patří šedá, hnědá a tmavě zelená. Tyto barvy nejméně ovlivňují barevné vnímání a jsou proto pro většinu uživatelů nejkomfortnější. Je možné, ale vyrobit i čočky jiných barev, například růžové, modré, oranžové či žluté.
Dále je možno zvolit intenzitu zabarvení, která určuje, kolik procent barvy daná čočka obsahuje. Při tzv. gradientním zabarvení je horní část čočky tmavší a barva plynule přechází směrem dolů do světlejšího odstínu.
UV filtr
Sluneční brýle lze rozdělit do 5 stupňů dle kategorie slunečního filtru. Každé číslo označuje propustnost světla. Čím je číslo vyšší, tím brýlové čočky propouští méně světla a jsou tmavší.
Kategorie 0 – propustnost světla 80-100%
Bezbarvý nebo velmi světlý filtr vhodný do slabého slunečního záření, jako ochrana proti prachu a větru nebo jako módní doplněk.
Kategorie 1 – propustnost světla 43 – 80%
Světlý filtr vhodný do slabšího slunečního záření nebo jako ochrana proti prachu a větru.
Kategorie 2 – propustnost světla 18 – 43%
Středně tmavý filtr vhodný do středně silného slunečního záření a pro běžné nošení.
Kategorie 3 – propustnost světla 8 – 18%
Tmavý filtr vhodný pro intenzivní sluneční záření na pláži nebo ve městě.
Kategorie 4 – propustnost světla 3 – 8%
Velmi tmavý filtr vhodný pro velice intenzivní sluneční záření zejména u moře nebo na horách, není vhodný pro řidiče motorových vozidel. Zdroj: Wikipedie
Historie brýlí
Na spokojenosti mých klientů mi skutečně záleží
Historie brýlí a brýlových čoček
První písemní zmínka o potřebě korekce zhoršujícího se zraku pochází z období kolem roku 100 před naším letopočtem. Nacházíme ji v listě napsaném významným Římanem, který v něm vyjadřuje svou frustraci a beznaděj nad svým věkem a problémy z toho plynoucími.
Za svůj nejvážnější problém považuje zhoršující se zrak. Ten se mu zhoršil natolik, že se musel úplně spoléhat na své otroky, co bylo pro muže jeho postavení nepřijatelné.
První důkaz o použití korekční pomůcky však pochází až z let kolem roku 4 před naším letopočtem. Jednalo se o kouli naplněnou vodou, která poskytovala zvětšení a pomocí ní pří Seneca – římský tragéd, přečetl všechny knihy, které se v tom období nacházeli v Římě. Dalším významným Římanem, který používal korekční pomůcku, byl císař Nero. Ten si při sledování gladiátorských zápasů dával před oko smaragd, jehož zelená barva filtrovala sluneční záření a poskytovala mu tak ochranu před poškozením zraku slunečným zářením. V jeho případě však nešlo o korekční pomůcku v pravém slova smyslu, ale spíš o předchůdce dnešních slunečních brýlí.
Čtecí kámen
Kolem roku tisíc našeho letopočtu vznikli tzv. „čtecí kameny“. Jednalo se o sférické sklo, které se pokládalo na čtený text. Dnes je známe převážně pod pojmem lupy a jsou pokládané za první zvětšovací pomůcku.
Za první, skutečně doložené důkazy o vzniku brýlí pokládáme až dokumenty pocházející ze 13. století. Hlavním dokumentem potvrzující tenhle fakt je dílo Angličana Rogera Bacona „Opus majus“ z roku 1267. V tomto díle se dozvídáme, že staří lidémůžou vidět písmena opět dostatečně velké použitím skleněných kulových segmentů.
Tenhle poznatek proto můžeme považovat za první důležitý krok ke vzniku brýlí. Jméno a místo vzniku brýlí však doposud neznáme. Většina historiků se však přiklání k teorii, že brýle vznikli v Benátkách nebo ve Florencii v letech 1285 – 1289. Většina historiků se však přiklání k teorii, že brýle vznikli v Benátkách nebo ve Florencii v letech 1285 – 1289. Tuhle teorii podporuje i několik dochovaných dokumentů. Například v rukopisu z roku 1289 „ Traite de con uite de la famille“ se jeho autor Ital Popoze vyjádřil, že pokud by nebyly vynalezeny brýle tak by nemohl ve svém pokročilém věku číst a psát. Z dokumentu taky vyplývá, že brýle byly vynalezeny nedávno, co skutečně podporuje teorii, že brýle museli skutečně vzniknout někdy mezi roky 1268 – 1289. Významným dokumentem je taky výnos Vysoké rady města Benátek z roku 1301, ve kterém je uvedené, že bylo zakázané nahrazovat křišťálové sklo pro brýle sklem obyčejným pro jeho nevyhovující vlastnosti. Teorii, že brýle vznikli někdy mezi roky 1268 – 1289 podporuje i další dochovaný dokument pocházející z roku 1306. V něm mnich Giordano da Rivalto z Pisy zaznamenal, že od vynálezu brýlí, jednoho z nejužitečnějších vynálezu světa neuplynulo ještě ani dvacet let. Zápis o prvém samostatném výrobci brýlí pochází z roku 1305 a jeho jméno bylo Alexandr della Spina. V tomhle období byly brýle zhotovovány z plankonvexních (plankonkávních) kulových segmentů, broušených ze skla nebo křišťálů. První brýle ještě neměly stranice a proto se musely přidržovat mezi okem a písmem. Brýlové skla se začala vkládat do obroučky až později. Nejdřív se vkládaly do jedné a později do dvou obrouček (očnic) spojených můstkem. Můstek měl tvar otočeného písmene „V“ a spájel dvě samostatná skla osazené v obroučce. První obroučky byly vyrobeny z kostí, později se začali požívat i jiné materiály jako například železo, stříbro, zlato, rohovina, kůže, želvovina nebo dřevo. Tyto brýle bylo nutno přidržovat před nosem.
První brýle zachycené umělcem
První brýle zachycené umělcem pocházejí z roku 1352, čeho důkazem jsou malby Tommasa da Modenu. Jedná se vlastně o soubor fresek, na kterých jsou zobrazení dva bratři, kteří čtou nebo opisují rukopisy. Jeden drží v ruce lupu, ale druhý má na nose nasazené brýle. Od momentu vynalezení brýlí existoval problém jejich přichycení na hlavu. S tímhle problémem si vynálezci lámali hlavu téměř 350 let.
V průběhu těchto let se brýle upevňovali ke klobouku, skřipcem na nos, přivazovaly se tkaničkami přes zátylek, nebo byly tkaničky vedeny za uši a na koncích měly závažíčka. Postupně se začaly dělat brýle s pevnými straničkami, no ty nebyly zahnuté za ušima, ale přítlakem držely po straně hlavy. S pokusy přichycení brýlí pomocí pásků kovu jdoucích k uším se začalo až v 17. století. K rozvoji tohohle typu uchycení přispěli i španělští a italští misionáři, kteří přinesli do Evropy model brýlí vyrobených v Číně. Tyto brýle obsahovali malé keramické nebo kovové pásky připojené k očnicím. V roce 1730 pak na základě těchto brýlí sestrojil londýnský optik Edward Scarllet brýle se straničkami, které se upínaly za ušima. Tyto brýle se pak rozšířily po celém kontinentě.
V roce 1752 vylepšil James Ayscough traničky vynalezené Edwardem Scarlettem. Šlo o straničky vyrobené ze dvou pásků kovu, které se stejně jako straničky před tím upínaly za ušima. Rozdíl byl však v tom, že straničky vyrobené Ayscoughem byli skládací. Tenhle systém se používá dodnes. Čočky byly vyrobeny s tenkého čirého skla. Ayscough si také všiml, že bílé světlo procházející přes čočky často způsobuje potíže. Proto začal čiré čočky nahrazovat zelenými, nebo modrými skly. Můžeme tedy říct, že Ayscough byl významný nejen vynálezem skládajících straniček, ale také ho můžeme považovat za jednoho s prvních, kteří vynalezli brýle sloužící k ochraně před slunečním zářením. V tomto období vznikají také ve Španělsku první barevné čočky zásluhou Pabla Mingueta . Šlo o čočky tyrkysové, zelené nebo žluté.
Brýle se postupem času dostaly také do Ameriky. Výraznou zásluhu na tom mněli hlavně evropští kolonizátoři, kteří začali s brýlemi obchodovat. Tyto brýle však byli příliš drahé. V roce 1700 stály zhruba 200 dolarů. V roce 1780 vynalezl Benjamin Franclin první bifokální čočky. Jak se sám vyjádřil, k tomuto objevu ho přiměla vlastní lenivost. V průběhu cestování vlakem často psal nebo četl a taky obdivoval z okna okolní krajinu. To ho však neustále nutilo měnit brýle na dálku a na čtení. Jednoho dne ho napadlo, že kdyby přepůlil čočky na dálku a na blízko a zasadil je do očnic, získal by brýle, které by mohl používat na čtení i na dívání se na dálku. A tak vznikly první bifokální brýle. V roce 1825 vynalezl Angličan Sir George Airy první astigmatické brýle. O rok později pak John Hawkins sestrojil trifokální čočky. Vývoj brýlí a brýlových čoček prošel dlouhým vývojem, který neustále pokračujea světoví producenti přicházejí každoročně s novými a dokonalejšími typy brýlovýchčoček, které se liší od svých předchůdců lepším optickými i estetickými vlastnostmi. Zdroj: http://pan-optika.cz/historie-bryli-a-brylovych-cocek-1006/
Telefon
+420 608 904 055
Přihlásit se k odběru novinek
Pošlete mi Váš e-mail, na který Vám můžu posílat novinky, aktuality a jiné relevantní informace související s mou činností. Pokud se budete chtít odhlásit, jednoduše mi to sdělíte e-mailem a já Vás neprodleně odhlásím
Sledujte mě na:
Pinďova oční optika
Vážení klienti,
snažím se Vám poskytovat služby v nejvyšší možné kvalitě, proto s Vámi rád komunikuji, přijímám Vaše návrhy a podněty za účelem zlepšení mých služeb a případně také stížnosti, z nichž se snažím vždy poučit.
Proto mě prosím v případě dotazu, návrhu, nebo stížnosti neváhejte kontaktovat, Tomáš Lindovský
KONTAKTUJTE MĚ
Mé služby jsou Vám k dispozici v níže uvedených termínech:
Pondělí – Pátek :
Sobota :
Neděle :
8:30 – 17:00
8:30 – 11:00
dle dohody
